na Blog.cz

Druhý den po 25kilometrovém výšlapu v Černých horách (fotky budou) jsme si dali lehčí procházku, 13kilometrový okruh jižním Kai Fa Qu podél pláží na UFO.

Fotos: http://www.zonerama.com/Album/18487

Minulou sobotu se podařilo zorganizovat společný výlet busem do města Dandong na severovýchodě naší provincie Liaoning. Původně jsme plánovali zajet na Shanhaiguan, kde je "druhý východní konec" Velké čínské zdi, která zde vstupuje do moře, ale nakonec se naskytla jiná lákavá nabídka. Podařilo se totiž vyjednat firemní autobus pro cestu do Dandongu, kde je také možné projít se po Velké zdi a navíc se přiblížit až na hranici Severní Koreje, takže jsme neváhali.

Přístav Dandong s cca 800.000 obyvatel je největším čínským hraničním městem, kde řeka Yalu odděluje Čínu od KLDR neboli Korejské lidově demokratické republiky. Pro ty slabší v zeměpisu a historii 20. století: to jsou momentálně ti zlí, i když s těmi stranami se to hrozně rychle mění. Je to jen něco málo přes dvacet let, kdy jsme my z východu pomáhali těm ze severu proti těm z jihu, abychom skřípli prsty těm ze západu. Uvidíme, ze které strany bude foukat vítr za dalších dvacet let.

Dandong toho ve svém okolí nabízí více, ale během jednoho dne jsme chtěli stihnout dvě největší atrakce - hranici se Severní Koreou a zrekonstruovaný úsek Velké zdi v Hushanu v Tygřích horách.

Fotky najdete tu: http://www.zonerama.com/Album/18255

Do Dandongu jsme jeli na otočku a vzhledem k tomu, že nás čekaly čtyři hodiny cesty tam a čtyři zpátky, museli jsme si přivstat na odjezd na šestou, aby nám zbyl také nějaký čas na místě. Pro většinu to až takový šok nebyl, v šest se v týdnu normálně odjíždí na směnu do fabriky.

Cesta autobusem byla na čínské poměry luxusní a klidná. Na rozdíl od MHD v Ta-lienu byl bus celkem zánovní a náš šofér pan Qu pohodář, který si jel po dálnici svých 80 za hodinu a ani v chaosu ulic velkoměsta téměř netroubil. Proto se mohli ti vzadu docela slušně vyspat, což se nepoštěstilo většině těch vpředu. Bus měl totiž přece jen jednu drobnou vadu, tedy spíš dvě. Výduchy topení byly pravděpodobně jen vpředu, takže aby v zadních řadách nezamrzala voda v petkách, muselo být v předních řadách už trochu nepříjemných tropických třicet. Nám v mírném pásu uprostřed bylo docela hej, a když přeci jen zavál teplejší vzduch z pouště, stačilo se natočit zády k oknu, od kterého šla pořádná zima. Zkrátka když vám v kuchyni hoří a v obýváku mrzne, je v předsíni docela příjemně.

Na dálnici jsme byli téměř sami, takže cesta pěkně ubíhala, a před desátou jsme vjeli na předměstí Dandongu. Už před odjezdem z Ta-lienu zjistil čínský Honza, že pan Qu nemá zrovna nejpřesnější představu o tom, kam jedeme, ale hned po sjetí z dálnice do ulic Dandongu to elegantně vyřešil. Zastavil u první autobusové zastávky a nabral nějakou místní paní, aby nás dovedla do centra.

Projíždět velkým čínským městem od předměstí až do centra je zážitek připomínající cestu časem, kdy se během pár kilometrů posunete o dvě až tři století časem. Začínáte u polorozpadlých baráčků nebo spíše chýší, kde nepoznáte, jestli je někdo staví nebo bourá. Pak začnou přibývat patra a ulice ožívají trhy se vším možným a nakonec vjedete do centra s dvaceti až třicetipatrovými věžáky v západním stylu, kde v lese jeřábů rostou další a další jako houby po dešti. Nebýt desetimetrové sochy Mao Zedonga a těch podivných lidí kolem, Čínu byste ani nepoznali, dokud byste nevytáhli transparent "Osvoboďte Tibet" - pak by si vás Čína nejspíš velice rychle všimla. Ulicemi sice nevidíte procházet téměř žádné policisty, ale na kamerách tu rozhodně nešetří.

Odstavili jsme bus na hlídaném parkovišti pod ochranou obřího Maa a vyrazili směrem Severní Korea. Přirozenou přírodní hranici mezi oběma lidově demokratickými sousedy tu tvoří řeka Yalu, přes kterou vede "Most čínsko-korejského přátelství", spojující Dandong na čínském břehu s městem Sinuiju na břehu severokorejském. Most vybudovali Japonci na přelomu 30. a 40. let minulého století, kdy vládli jak Mandžusku na čínském břehu, tak i v Koreji. V současnosti je jednou z mála cest, jak se vlakem nebo po silnici dostat do KLDR.

Výlet k sousedům ale určitě nebude jen otázkou lístku na vlak, takže jsme se spokojili s procházkou po sousedním "Broken Bridge". Tento most z počátku 19. století spojoval oba břehy až do roku 1950, kdy Američané oba mosty bombardovali, aby přerušili zásobování severokorejské armády z čínské strany. Novější most byl po válce zrekonstruován, ale starší most odmítla Severní Korea opravit a ponechala ho jako pomník americké agrese. Pochybuji, že kvůli tomu má Amerika špatné spaní. Z čínské strany je most zhruba do poloviny řeky, kde ho zasáhla jedna z bomb, opravený a coby "Broken Bridge" otevřený turistům. Na konci mostu je u místa dopadu bomby vyhlídková plošina s pamětní deskou u výbuchem pokroucené konstrukce mostu, výstavkou amerických bomb a pěkným výhledem přes řeku. Dále ke korejskému břehu už v řece stojí jen mostní pilíře bez mostovky a je odtud zajímavý pohled na oba břehy. Stojíte nějakých 250 metrů od severokorejského břehu a ten kontrast mezi oběma stranami se prostě nedá přehlédnout. Na čínském břehu město s vysokými věžáky nad řekou, zatímco na korejské straně jen křoví, pár stromů a na pohled naprosté mrtvo. Z města Siniuiju je vidět jen několik málo budov a pár továrních komínů. Pořád je to ale hranice KLDR a pochybuji, že tam nikdo nehlídkuje. Možná se nám při postávání u zábradlí uprostřed řeky honily po čelech červené tečky a protější břeh by určitě velice rychle ožil, jakmile by tam někdo skočil do řeky a zkusil ji přeplavat. Dnes byl ale na východní frontě klid.

Ještě jedna drobnost, kterou je poškozený most zajímavý, a to je způsob, jakým se otvíral, aby mohly lodě proplout. Obvykle se mostovka zvedá nahoru, ale zde je požit méně obvyklý způsob, kdy se mostovka na ose tvořené sloupem otočí v rovině, jako vrtule helikoptéry. Při procházce po mostě si můžete na pilíři prohlédnout velká ozubená kola.

Po prohlídce mostu jsme se před další cestou na Zeď vydali poobědvat do jedné z místních restaurací, kde jsme samozřejmě chtěli zkusit i nějakou korejskou specialitu. Pozvali jsme také pana Qu, ale bylo na něm vidět, že se necítí úplně nejlépe. Pořádné jídlo si nedal, hodil do sebe dvě misky rýže a odporoučel se. Nejspíš není zvyklý, že ho cizinci, které vozí, zvou na oběd. Honza se jako obvykle chopil jídelního lístku a deset minut si povídal se servírkou, aniž bychom tušili, co objednává. Výsledkem ale byl jeden ze zatím nejlepších obědů v Číně. Skvěle udělaná masa, výborné (asi) grilované baklažány, dobré houbičky, skvělá zeleninová polévka a pár dalších chodů. A došlo i na korejskou variaci vepřo-knedlo-zelo, mrkněte na fotos.

Po obědě jsme vyrazili busem severně podél řeky k 20 kilometrů vzdálené Velké zdi v Hushanu. Tento úsek byl postaven v 15. až 17. století za dynastie Ming, aby bránil nájezdům ze severu na území provincie Liaoning. Je jedním z dílčích úseků, ze kterých se Velká čínská zeď skládá, a těžko říci, zda je její oficiální částí nebo ne. Někteří udávají její východní konec už v Shanhaiguanu, jiní až v Hushanu, ale jisté je, že se Číňanům hodí každý objevený kámen, který by ji mohl papírově prodloužit.

Zeď v Hushanu v Tygřích horách leží těsně u severokorejské hranice a byla objevena v roce 1989. V 90. letech byl zrekonstruován zhruba 1200 metrů dlouhý úsek, stoupající po hřebeni na vrcholek kopce a pak prudce padající dolů k "Muzeu východního konce Velké čínské zdi". Zeď je postavena v podobném stylu, jaký můžete vidět i na turisticky známějších místech severně od Pekingu (např. Badaling) - to znamená klasiku známou z letáků cestovek. Výstup nám dal sice pěkně zabrat, ale z vrcholku kopce byl krásný výhled jak na samotnou Zeď, tak i na severokorejskou planinu a hory na obzoru. Pak jsme se spustili po strmých schodech dolů k muzeu a za Honzova výkladu si tam trochu doplnili vzdělání. Není nad to, když s sebou máte člověka, který zná nejen místní řeč, ale zajímá se i o historii a kulturu.

V muzeu jsme se asi courali více, než jak jsou tu od turistů zvyklí, takže naši prohlídku ukončili vyhozením jističů. Následovala orientační noční bojovka, kdy bylo cílem najít východ z muzea dřív, než se svícením displeje vybije baterka v mobilu. Muzeum je naštěstí takové komornější, žádný Louvre, takže jsme byli za pár minut zase venku na slunku a mraze.

Čekala nás už jen cesta podél hřebenu zpět na parkoviště k busu, kam jsme došli notně promrzlí. Zima tu asi bývá pořádná. Nastoupili jsme, pan Qu nastartoval stroj, zapnul topení a já si rozestlal na zpáteční cestu do Ta-lienu...

Dnes ráno poletoval v Ta-lienu první sníh, na běžky to ale zatím není. Ještě bude muset pořádně přisypat, aby se daly protáhnout stopy

Dnes bude následovat menší lekce zeměpisu, abych se konečně dostal k tomu, kde vlastně tyhle tři měsíce trávím. Lidé od nás zpravidla jezdí do VW Šanghaj (že, Maťo a Mirečku), já jsem si ale vyrazil na čínskou riviéru na severovýchodě do místní fabriky VW, která vyrábí automatické převodovky DQ200. Moje nová práce obnáší plánování montáže právě pro DQ200 a vzhledem k tomu, že ještě před půl rokem jsem měl k hřídelím a kolečkům nejblíže, když jsem šel po Staromáku kolem orloje, tak se mám rozhodně co učit. Hru sice hraju podobnou jako předtím na hutích, ale na úplně jiném hřišti. Sbalil jsem si tedy do uzlíčku pár buchet, stopnul první Airbus, který letěl kolem, a vyrazil do světa. Tolik úvodem pro ty, kteří nebyli na rozlučkovém mejdanu, a teď zpátky do Číny, tedy přesněji do Dalianu.

Dalian nebo také Ta-lien čínsky 大连 čili "stan a lodička") je se svými více než 6 miliony obyvatel druhé největší město severovýchodní provincie Liao-ning, jejímž hlavním městem je sedmimilionový Šen-jang. Dalian se nachází na poloostrově Liaodong ve Žlutém moři, napůl cesty mezi mauzolei dvou velkých kormidelníků lidově demokratické Asie - Mao Ce-tunga v Pekingu na západě a Kim Ir-sena v Pchjongjangu na východě. Jak už to tak bývá, na západě se mají podstatně lépe, i když ti na východě tvrdí opak.

Na mapě se zdá být Dalian hodně severně, ale ve skutečnosti leží jen na 39° severní šířky. V Evropě by byl někde mezi Madridem a Aténami, tedy tam, kde se na italské botě zavazují tkaničky.

Fotky jsem sem nakonec přímo nevkládal a pár jsem jich uložil na net:

Bohužel v Číně, stejně jako většina ostatních služeb od Google, nefunguje ani Picasa, která dokáže díky GPS souřadnicím z foťáku promítnout fotku do mapy, takže zůstane u klasického fotoalba.

Moderní historie města začíná v druhé polovině 19. století, kdy začalo století trvající období osvobozování, podobně jako to známe od nás. Nevýznamnou rybářskou vesnici Qingniwa nejdříve zabrali roku 1858 Britové, kteří ji roku 1880 vrátili zpět do čínských rukou. Během první čínsko-japonské války v letech 1894-1895 byl celý poloostrov okupován Japonci, kteří se ho po podepsání vítězného míru museli pod pohrůžkou vyhlášení války Ruskem, Francií a Německem za úplatu vzdát (mírovou smlouvou z Shimonoseki dosáhla suverenity i Korea). Tyto tři země si v poražené Číně chránily proti válkou oslabenému Japonsku své vlastní zájmy a cílem cara Nikolaje bylo vybudovat zde pro Rusko východní přístav, jehož vody jen tak nazamrznou. Zatímco Francie a Německo získaly kontrolu nad jinými částmi země, Rusko si "pronajalo" celý poloostrov Liaodong a za velkých investic zde začalo budovat svůj hlavní asijský přístav Dalny, napojený i na transsibiřskou magistrálu. Výsledek rusko-japonské války v letech 1904-1905, kterou opět vyhrálo Japonsko, dal tentokrát vítězům možnost pronájmu celého poloostrova i s Rusy vybudovanou infrastrukturou, napojenou na mandžuský průmysl a surovinové zdroje. V letech 1932-1945 byl Dalian (pro Japonce Dairen) součástí loutkového mandžuského státu pod vlivem Japonska, který vyhlásil nezávislost na Číně. Po porážce Japonska v srpnu 1945 ovládli Dalny opět Rusové, kteří ho definitivně předali Číně v roce 1950. Po odchodu ruských jednotek se přístav Dalian postupně stal významným loďařským centrem a v roce 1984 byla v tehdejším největším čínském přístavu, určeném pro zahraniční obchod, vyhlášena "speciální ekonomická zóna". Současný význam Dalianu dokládá i pořádání Světového ekonomického fóra 2011. Vliv dřívějších osvoboditelů je v Dalianu vidět dodnes a při procházce městem krom mnoha japonských restaurací narazíte na některých budovách i na nápisy v azbuce.

Dalian je na jedné straně průmyslové město s velkým přístavem a plné továren, ale na druhé straně také turistické středisko s velkými písečnými plážemi a spoustou atrakcí pro návštěvníky jako například mořské akvárium, polární svět nebo údajně největší ZOO v celé Číně. Nechybí samozřejmě spousta obchodních domů a zastoupení snad všech světových značek, vyrábějících oblečení, boty, parfémy, auta nebo jachty. Dalian je tak častým cílem nejen turistů z Číny, ale především z Japonsky, Koreje a Ruska.

Z Dalianu jsem zatím navštívil dvě oblasti - v průmyslové "Kai Fa Qu", což v překladu znamená "rozvojová zóna", a centrum města, kterému se říká "Donwtown". V té první se hlavně vyrábí, pracuje a poslední dobou i bydlí a v té druhé se opravdu žije. Jsou od sebe vzdálené cca 40 kilometrů, což pro fanoušky mačkání se v MHD znamená půlhodinku příměstským vlakem za sympatické jízdné v přepočtu 12 Kč. Severozápadně od centra je mezinárodní letiště, odkud se za hodinu a půl dostanete např. do Pekingu nebo Soulu.

První víkend jsem si trochu prošel centrum Kai Fa Qu, abych nasál atmosféru a začal se seznamovat s tím, jak to tu funguje. Vyzkoušel jsem pár místních restaurací, podíval se na trhy, zašel na nákup a tak dále. Prostě jsem potřeboval zjistit, jak se tu žije a jak moc se to liší od toho, na co jsem zvyklý od nás. A není to tak hrozné. Jí se tu hůlkami, na přechodu vám nikdo nezastaví, všichni tu mluví dost nahlas s navíc dost divně, na ulici pořád někdo troubí, těžko se tu s někým domluvíte a v krámě nevíte, jestli si kupujete sirup do čaje nebo hnojivo na kytky. Ale jinak se tu Země točí stejným směrem jako u nás a netrvá až tak dlouho si zvyknout.

Většinu času trávím v Kai Fa Qu, kde bydlím i pracuji. Základní tábor jsem rozbil v apartmánovém hotelu GuGeng na Jinma Road. Pokoje mají na rozdíl od klasických hotelových navíc vlastní malou kuchyňku a v koupelně pračku, takže se tu dá delší dobu docela rozumně žít. Pro srovnání: asi o jednu hvězdičku nad škodováckou ubytkou a o celou mléčnou dráhu nad strahovskými kolejemi. Ale taky tam bylo skvěle...

Už jsem si zvykl i na víkendovou dělostřeleckou přípravu, kterou odpalují před hotelem naproti přes ulici pravidelně každé víkendové ráno kolem deváté. Možná to probíhá i přes týden, ale to jsem v práci. Ohňostroje mám rád, ale oni se vyžívají hlavně v petardách, takže není na co koukat a jen dělají hrozný kravál. Když mě to poprvé probudilo, tak jsem málem vyskočil z kůže. Kdyby šlo otevřít okno, hodil bych po nich hůlky nebo televizi. Hůlky mám ještě jedny, ale telka by mi tenhle týden scházela, Kvitová byla výborná.

Několikrát jsem se podíval i do Downtownu. Nejdříve hned první týden vyzvednout zarezervované letenky do Pekingu v kanceláři cestovky. Ještěže mi Yan (sekretářka z práce) napsala adresu i v těch čínských domečcích, jinak bych asi neměl šanci. Dostal jsem se vlastními silami dost blízko, ale zaboha jsem nemohl najít tu správnou ulici a už se smrákalo. Ptal jsem se lidí na ulici i na recepci jednoho hotelu, ale buď nevěděli, nebo mě poslali špatně, takže jsem začal zkoušet taxikáře. Třetí se chytl a dovezl mě, bylo to pět minut a dvakrát doleva. Později jsem pochopil, proč jsem byl o dvě ulice vedle - napsal jsem si GPS souřadnice kanceláře cestovky z Google map, které jsou oproti realitě o pár set metrů posunuté. Jen si to zkuste: najeďte si na detail třeba v Pekingu nebo Dalianu a přepněte mezi klasickou a satelitní mapou. Neuvidíte to samé místo. Satelitní mapa je v pořádku, ale klasická mapa s uliční sítí, ze které jsem si samozřejmě vyzobnul souřadnice, je oproti ní posunutá o několik stovek metrů. To se holkám a klukům od Googlu moc nepovedlo a postarali se mi tak o pěkně dobrodružný večer. Mapy v mobilu jsem si pak pro Dalian i Peking nakalibroval podle fotomap, takže teď už přesně vím, kde jsem, ale nebýt tehdy lístečku s čínsky napsanou adresou, tak jsem byl bez letenek. Až v takové situaci si člověk uvědomí ten zásadní rozdíl oproti Evropě, Americe a dalším koutům světa, kde se píše po našem latinkou. I když neumíte řeč, tak dokážete se slovníkem alespoň napsat, co potřebujete, ale tady je to mnohem složitější. Jen si zkuste napsat něco tak jednoduchého jako "Dalian" čínsky. Navíc psací písmo je oproti tiskacímu ještě větší guláš.

Podruhé jsem do Downtownu zavítal před odjezdem do Pekingu. Chtěl jsem se samozřejmě podívat na život v centru, ale hlavně jsem měl v plánu pokusit se obstarat si průvodce Lonely Planet po Číně, na kterého jsem si bohužel před odjezdem do Číny nevzpomněl. Kromě hromady praktických rad pro každodenní přežití jsem si s jeho pomocí chtěl pořádně naplánovat pekingskou dovolenku. Prošel jsem pár knihkupectví, ale anglicky psané knížky se tu asi žebříčky bestsellerů netrhají. Nakonec jsem čínského LP nesehnal ani později v Pekingu ve specializovaném knihkupectví. Průvodců od LP tam měli plnou polici, ale Čína zrovna chyběla. Když jsem si do obsluhy trochu rýpnul, že mezi všemi těmi průvodci jim v Pekingu chybí zrovna ten pro Čínu, dostal jsem překvapivou odpověď, že ho nevedou. Možná v LP byli méně chápaví než třeba v Googlu a napsali něco politicky nekorektního nebo věnovali Tibetu o stránku dvě víc, než bylo zdrávo. Nezbylo mi tedy nic jiného než sednout k netu a na Peking se připravit pročítáním cestopisů dalších dobrodruhů. Myslím, že se nakonec povedlo, ale o tom až někdy příště.

V Dalianu je toho k vidění opravdu hodně, takže bude ještě pár víkendů co objevovat. Je zážitek se večer projít po některém z místních trhů, sem tam něco ochutnat a jen tak poslouchat cvrkot. Čím dál od centra, tím větší exotika, což platí i pro jídlo na stáncích. Napíchnout na špejli a osmažit se dá opravdu kde co od obyčejných kousků jehněčího, přes chobotničky, kuřecí hlavy a pařátky až po malé štíry. Štíři, mořští koníci, kobylky, housenky a jiné ponravy na špejli jsou ale už spíš divadlo pro turisty na pekingském tržišti Wang Fu Ting než každodenní chuťovka pro místní. Ale pařáty a drůbeží hlavičky už jsou docela běžné, takže si dvakrát rozmyslím, než si nějakou špejli koupím. Když je špejle už osmažená, těžko se poznává, co je na ní vlastně napíchnuté, proto si jdu vždycky prohlédnout originál zasyrova a vyplatí se to. Posledně se z pěkných kousků masa vyklubaly kuřecí hlavy komplet se zobáky, hřebínky a vykulenými očky. To mě přesvědčilo, že maso tentokrát vynechám a spokojím se s výbornými plackami plněnými špenátem a další zeleninou. Tržiště tu asi nebudou tak exotická, jako jsem viděl například na fotkách z Indie nebo z Maroka, ale člověk rozhodně nesmí být moc cimprlich na hygienu a čistou kuchyni. Řeznictví na trhu tu sice nevypadá tak, že v 45 °C visí celý den na větvi stromu rozpůlená mrtvá koza, kolem které létají hejna much, ale chladicí boxy byste hledali marně a olej nejspíš taky vyměňují, až když se dá nabrat na vidle. Stejně jako v čínských restauracích u nás se řídím pravidlem: když ti něco chutná, tak se zbytečně neptej, a hlavně nelez do kuchyně.

Kromě stánků s jídlem jsou tržiště plná "značkového" oblečení, stánků s ovocem a zeleninou (polovinu z toho u nás nekoupíte), různými tretkami a elektronikou a občas narazíte na pouliční Applestore, které nabízí oficiálně zatím nevydaný iPhone 5, navíc často ve dvousimkovém provedení. Jsme na pobřeží, takže se zde také prodává hodně ryb, chobotnic, škeblí a jiných mořských potvor. V mezeře mezi stánky sem tam sedí na štokrleti nějaký místní věštec, který vám přečte osud z ruky. Od včerejška tu máme česko-čínského překladatele Honzu č. 2, tak mi tu moji budoucnost může případně přetlumočit. To mi připomíná, že se místní česká jednomužná menšina rozrostla minulý týden o dalších 12 lidí, kteří zůstávají také až do Vánoc. Máme ještě skoro dva měsíce, takže bychom většinu klubů a barů ve Five Color City měli stihnout.

Z fotek je vidět, že se v Dalianu zuřivě staví na každém kroku. V centru jsou rozestavěné mrakodrapy budoucích hotelů a kanceláří, o kousek dále pak sídliště věžáků a v průmyslové zóně rostou nové tovární haly. Je docela problém najít záběr, kde by nezacláněl jeřáb, ale na druhou stranu to patří k panoramatu dnešního Dalianu. Domy, které se dnes staví, se pravděpodobně budou za deset let bourat, aby udělaly místo novějším. Čína prostě jede.

A to by pro dnešek stačilo. Dobrou noc, milé děti.

Ráno mi trvalo nezvykle dlouho odlovit v zácpě taxík, ale asi po 10 minutách se konečně zadařilo. Už tak přeplněné Jinma Road neprospěla kolona asi deseti černých Hummerů a pár sporťáků, která stála před hotelem a blokovala jeden ze tří pruhů. Když jsme je míjeli, taxikář se na mě usmál a celkem výmluvně naznačil třemi prsty pistoli a "vystřelil". Přeložil jsem si to tak, že asi míjíme svatební nebo pohřební průvod místního policejního šéfa nebo jiného mafiána.

Taxikář měl buď tentokrát někdo poblíž fabriky dalšího zákazníka, nebo mi chtěl nějak vynahradit ranní čekání, a proti všem zvyklostem jsem tentokrát platil normální cenu. Anebo jsem ho zmátl, protože placení probíhalo následovně: Na taxametru bylo 18 juanů, on ukázal dva prsty, já mu dal dvacku, on ukázal znovu dva prsty (to posledně znamenalo "dej dvojnásobek"), já mu dal dva juany, a pak jsem ukázal na taxametr a on mi vytiskl lístek na 18 a vrátil mi 4. Byl jsem z té pantomimy tak rozesmátý, že jsem mu ty čtyři zelené maocetungáče věnoval jako poděkování za ranní pobavení, poděkoval a vystoupil.

Po práci jsem se rozhodl jít zkusit štěstí na místní městskou nadzemku, jejíž dráha vede asi necelé 2 km severně od fabriky. Matně jsem si vybavoval, že nedaleko je jedna z jejích stanic a zároveň cca 1 km od hotelu je další, tak proč nezkusit něco nového. Nikde v dohledu nebylo žádné mraveniště ani strom porostlý mechem, tak jsem sever odhadl a vyrazil po kraji šestiproudovky, vedoucí tovární čtvrtí. Když mě míjelo prvních pár kamionů, byl jsem trochu nervózní, ale pak jsem je přestal řešit a jen si pozorně hlídal provoz. To se tady ostatně člověk naučí dost rychle. Místní si ze všech aut kolem také nic nedělali a vesele tudy chodili, jezdili na kolech a na motorkách a dokonce mě minula i kárka tažená oslem. Doteď nevím, jestli je ten metr dvacet za krajnicí odstavný pruh jako u nás, nebo prostě chodník a cyklostezka v jednom. Ale tam, kde všichni za plného provozu běžně přecházejí šestiproudovky, probíhají mezi jedoucími auty nebo čekají na čárách mezi pruhy, až je někdo sestřelí, mi chůze po krajnici připadá jako celkem bezpečný sport. Ale ve výsledku to kupodivu funguje a nebezpečně rychle si na tenhle styl zvykám. Před odletem se toho musím zbavit.

Po asi 2 km chůze po autostrádě jsem došel k trati, ale ani na jednu stranu jsem neviděl stanici. Bohužel jsem se nedržel svého politického přesvědčení a vydal se doleva - chyba. Prošel jsem se další 2 km podle trati a stanice stále v nedohlednu. Navíc se začalo stmívat, takže jsem se začal poohlížet po taxíku, kterým bych se zbaběle vrátil na hotel. Zabloudil jsem ale do špatné čtvrti, kde to asi nesype, protože jsem dalších čtvrt hodiny na žádného modrobílého anděla nenarazil, a vysvobození přišlo až s postupujícím soumrakem. Taxikář si chtěl povídat, ale bohužel jsme pohořeli na slovní zásobě - moje není nic moc, protože toho normálně anglicky moc nepospýkuju, ale on skončil někde těsně za "hi". Podnikli jsme několik marných pokusů o konverzaci, a pak jsem přešel do znakové řeči, zatímco on kontroval v čínštině. K hotelu jsme dojeli naprosto bez problémů a opět za standardní cenu bez přirážky. Tentokrát jsem to ale chápal, protože jsem jel do centra, kde taxikář nabere dalšího kunčafta po pár metrech.

Na večer jsem měl domluvené stěhování do většího pokoje, tak jsem chtěl nejdříve pokoj prohlédnout, vyřídit papírování a placení, skočit na večeři a pak se vrhnout do samotné akce kulový blesk. Větší pokoj je sice téměř stejně vybavený, ale přece jen se tu trochu lépe dýchá, takže jsme si plácli. S pocitem dobře vykonané práce a prázdným žaludkem jsem vyrazil vybrat některou z místních minirestaurací, kde bych si dal klasickou čínskou večeři. Cestou jsem si v sámošce koupil jednu plechovku místního piva Tsingtao, aby se mi v menu lépe hledalo. Zapadl jsem do jedné skoro prázdné jídelny o asi šesti stolech, která mi přišla přiměřeně nóbl - takový čínský Dřevák - a doufal, že dostanu menu s obrázky, abych si vybral očima a obsluze jen ukázal prstem. Bohužel mi ale obsluhující holčina podala v plastu zalitou A4, kompletně pokreslenou těmi čínskými domečky a jediné, čemu jsem rozuměl, byly ceny napsané arabskými číslicemi. Pokrčil jsem rameny a ona pohotově zapíchla prst do jednoho z řádků, asi do speciality podniku. Zkusil jsem alespoň nějak anglicky zjistit, jestli je v tom maso a jaké, rýže, nudle nebo zelenina, ale tahle holka olympijský kurz angličtiny neabsolvovala. Jen ukázala k vedlejšímu stolu, tak jsem usoudil, že budou mít to samé, a decentně nahlédl. Z jejich misky nekoukala vařená kozí hlava ani nelezli žádní brouci, tak jsem si řekl, že to risknu, a kývnutím objednal. V ten moment přišel do restaurace mladý páreček, Evropan a Číňanka, řekli jsme si "hi" a šli se usadit o dva stoly dál. Za chvíli se vrátili i se servírkou a zhruba mi vysvětlili, že jsem si objednal nudle s hovězím a se zeleninou. S klukem, který je z Británie a cestuje po Číně coby učitel angličtiny, jsme si pak ještě chvíli popovídali a dal mi pár tipů, kam v okolí zajít na jídlo nebo nakoupit. Naše povídání přerušila servírka, která mi v míse přinesla horkou polévku plnou silných dlouhých nudlí, ve které plavaly houby, klíčky, zelí a pár slabých plátků masa připomínajících slaninu. Namísto talíře jsem dostal mističku, hůlky a lžičku. U stolečku vedle mě seděly dvě mladé Číňanky a mám pocit a očividně se dost nasmály, jak jsem zkraje s až půlmetrovými nudlemi bojoval, ale rychle jsem získal navrch a bez přehnaného srkání, které tu člověk slyší na každém kroku, jsem se najedl. No dobře, přiznávám, že jsem to taky zkusil, ale přestal jsem, když mě už třetí nudle po sobě cvrnkla do nosu.

V dobrém rozmaru jsem se ještě vyrazil projít nočním Kai Fa Qu směrem k nákupním centrům na Jinma Road. Před jedním z nich vyhrával magneťák čínské ploužáky a několik párů se zvolna vlnilo po dlážděném parketu. Někteří spíš v páru cvičili tai chi a bylo to neskutečně uvolněné, takže jsem tam asi pět minut postával a odpočíval.

Dál už to nestojí za řeč. Půl hodiny jsem pozevloval v obchoďáku a vyrazil zpět na hotel, přestěhovat se do nového. Když jsem vybalil, tak mě napadlo, že bych z těch zajímavějších dnů mohl také něco sepsat, takže jsem si otevřel dnešní druhé Tsingtao a pustil se do toho...

PS: V obchoďáku je multikino, takže jeden večer vyrazím na nějaké oscarové představení. Na plakátech jsem viděl samé místní megafilmy, ale rád bych si třeba poslechl čínský dabing Chucka Norrise. Proti svému přesvědčení si asi poprvé koupím do kina popcorn, s plnou pusou se totiž nedá smát nahlas.