Minulou sobotu se podařilo zorganizovat společný výlet busem do města Dandong na severovýchodě naší provincie Liaoning. Původně jsme plánovali zajet na Shanhaiguan, kde je "druhý východní konec" Velké čínské zdi, která zde vstupuje do moře, ale nakonec se naskytla jiná lákavá nabídka. Podařilo se totiž vyjednat firemní autobus pro cestu do Dandongu, kde je také možné projít se po Velké zdi a navíc se přiblížit až na hranici Severní Koreje, takže jsme neváhali.
Přístav Dandong s cca 800.000 obyvatel je největším čínským hraničním městem, kde řeka Yalu odděluje Čínu od KLDR neboli Korejské lidově demokratické republiky. Pro ty slabší v zeměpisu a historii 20. století: to jsou momentálně ti zlí, i když s těmi stranami se to hrozně rychle mění. Je to jen něco málo přes dvacet let, kdy jsme my z východu pomáhali těm ze severu proti těm z jihu, abychom skřípli prsty těm ze západu. Uvidíme, ze které strany bude foukat vítr za dalších dvacet let.
Dandong toho ve svém okolí nabízí více, ale během jednoho dne jsme chtěli stihnout dvě největší atrakce - hranici se Severní Koreou a zrekonstruovaný úsek Velké zdi v Hushanu v Tygřích horách.
Fotky najdete tu: http://www.zonerama.com/Album/18255
Do Dandongu jsme jeli na otočku a vzhledem k tomu, že nás čekaly čtyři hodiny cesty tam a čtyři zpátky, museli jsme si přivstat na odjezd na šestou, aby nám zbyl také nějaký čas na místě. Pro většinu to až takový šok nebyl, v šest se v týdnu normálně odjíždí na směnu do fabriky.
Cesta autobusem byla na čínské poměry luxusní a klidná. Na rozdíl od MHD v Ta-lienu byl bus celkem zánovní a náš šofér pan Qu pohodář, který si jel po dálnici svých 80 za hodinu a ani v chaosu ulic velkoměsta téměř netroubil. Proto se mohli ti vzadu docela slušně vyspat, což se nepoštěstilo většině těch vpředu. Bus měl totiž přece jen jednu drobnou vadu, tedy spíš dvě. Výduchy topení byly pravděpodobně jen vpředu, takže aby v zadních řadách nezamrzala voda v petkách, muselo být v předních řadách už trochu nepříjemných tropických třicet. Nám v mírném pásu uprostřed bylo docela hej, a když přeci jen zavál teplejší vzduch z pouště, stačilo se natočit zády k oknu, od kterého šla pořádná zima. Zkrátka když vám v kuchyni hoří a v obýváku mrzne, je v předsíni docela příjemně.
Na dálnici jsme byli téměř sami, takže cesta pěkně ubíhala, a před desátou jsme vjeli na předměstí Dandongu. Už před odjezdem z Ta-lienu zjistil čínský Honza, že pan Qu nemá zrovna nejpřesnější představu o tom, kam jedeme, ale hned po sjetí z dálnice do ulic Dandongu to elegantně vyřešil. Zastavil u první autobusové zastávky a nabral nějakou místní paní, aby nás dovedla do centra.
Projíždět velkým čínským městem od předměstí až do centra je zážitek připomínající cestu časem, kdy se během pár kilometrů posunete o dvě až tři století časem. Začínáte u polorozpadlých baráčků nebo spíše chýší, kde nepoznáte, jestli je někdo staví nebo bourá. Pak začnou přibývat patra a ulice ožívají trhy se vším možným a nakonec vjedete do centra s dvaceti až třicetipatrovými věžáky v západním stylu, kde v lese jeřábů rostou další a další jako houby po dešti. Nebýt desetimetrové sochy Mao Zedonga a těch podivných lidí kolem, Čínu byste ani nepoznali, dokud byste nevytáhli transparent "Osvoboďte Tibet" - pak by si vás Čína nejspíš velice rychle všimla. Ulicemi sice nevidíte procházet téměř žádné policisty, ale na kamerách tu rozhodně nešetří.
Odstavili jsme bus na hlídaném parkovišti pod ochranou obřího Maa a vyrazili směrem Severní Korea. Přirozenou přírodní hranici mezi oběma lidově demokratickými sousedy tu tvoří řeka Yalu, přes kterou vede "Most čínsko-korejského přátelství", spojující Dandong na čínském břehu s městem Sinuiju na břehu severokorejském. Most vybudovali Japonci na přelomu 30. a 40. let minulého století, kdy vládli jak Mandžusku na čínském břehu, tak i v Koreji. V současnosti je jednou z mála cest, jak se vlakem nebo po silnici dostat do KLDR.
Výlet k sousedům ale určitě nebude jen otázkou lístku na vlak, takže jsme se spokojili s procházkou po sousedním "Broken Bridge". Tento most z počátku 19. století spojoval oba břehy až do roku 1950, kdy Američané oba mosty bombardovali, aby přerušili zásobování severokorejské armády z čínské strany. Novější most byl po válce zrekonstruován, ale starší most odmítla Severní Korea opravit a ponechala ho jako pomník americké agrese. Pochybuji, že kvůli tomu má Amerika špatné spaní. Z čínské strany je most zhruba do poloviny řeky, kde ho zasáhla jedna z bomb, opravený a coby "Broken Bridge" otevřený turistům. Na konci mostu je u místa dopadu bomby vyhlídková plošina s pamětní deskou u výbuchem pokroucené konstrukce mostu, výstavkou amerických bomb a pěkným výhledem přes řeku. Dále ke korejskému břehu už v řece stojí jen mostní pilíře bez mostovky a je odtud zajímavý pohled na oba břehy. Stojíte nějakých 250 metrů od severokorejského břehu a ten kontrast mezi oběma stranami se prostě nedá přehlédnout. Na čínském břehu město s vysokými věžáky nad řekou, zatímco na korejské straně jen křoví, pár stromů a na pohled naprosté mrtvo. Z města Siniuiju je vidět jen několik málo budov a pár továrních komínů. Pořád je to ale hranice KLDR a pochybuji, že tam nikdo nehlídkuje. Možná se nám při postávání u zábradlí uprostřed řeky honily po čelech červené tečky a protější břeh by určitě velice rychle ožil, jakmile by tam někdo skočil do řeky a zkusil ji přeplavat. Dnes byl ale na východní frontě klid.
Ještě jedna drobnost, kterou je poškozený most zajímavý, a to je způsob, jakým se otvíral, aby mohly lodě proplout. Obvykle se mostovka zvedá nahoru, ale zde je požit méně obvyklý způsob, kdy se mostovka na ose tvořené sloupem otočí v rovině, jako vrtule helikoptéry. Při procházce po mostě si můžete na pilíři prohlédnout velká ozubená kola.
Po prohlídce mostu jsme se před další cestou na Zeď vydali poobědvat do jedné z místních restaurací, kde jsme samozřejmě chtěli zkusit i nějakou korejskou specialitu. Pozvali jsme také pana Qu, ale bylo na něm vidět, že se necítí úplně nejlépe. Pořádné jídlo si nedal, hodil do sebe dvě misky rýže a odporoučel se. Nejspíš není zvyklý, že ho cizinci, které vozí, zvou na oběd. Honza se jako obvykle chopil jídelního lístku a deset minut si povídal se servírkou, aniž bychom tušili, co objednává. Výsledkem ale byl jeden ze zatím nejlepších obědů v Číně. Skvěle udělaná masa, výborné (asi) grilované baklažány, dobré houbičky, skvělá zeleninová polévka a pár dalších chodů. A došlo i na korejskou variaci vepřo-knedlo-zelo, mrkněte na fotos.
Po obědě jsme vyrazili busem severně podél řeky k 20 kilometrů vzdálené Velké zdi v Hushanu. Tento úsek byl postaven v 15. až 17. století za dynastie Ming, aby bránil nájezdům ze severu na území provincie Liaoning. Je jedním z dílčích úseků, ze kterých se Velká čínská zeď skládá, a těžko říci, zda je její oficiální částí nebo ne. Někteří udávají její východní konec už v Shanhaiguanu, jiní až v Hushanu, ale jisté je, že se Číňanům hodí každý objevený kámen, který by ji mohl papírově prodloužit.
Zeď v Hushanu v Tygřích horách leží těsně u severokorejské hranice a byla objevena v roce 1989. V 90. letech byl zrekonstruován zhruba 1200 metrů dlouhý úsek, stoupající po hřebeni na vrcholek kopce a pak prudce padající dolů k "Muzeu východního konce Velké čínské zdi". Zeď je postavena v podobném stylu, jaký můžete vidět i na turisticky známějších místech severně od Pekingu (např. Badaling) - to znamená klasiku známou z letáků cestovek. Výstup nám dal sice pěkně zabrat, ale z vrcholku kopce byl krásný výhled jak na samotnou Zeď, tak i na severokorejskou planinu a hory na obzoru. Pak jsme se spustili po strmých schodech dolů k muzeu a za Honzova výkladu si tam trochu doplnili vzdělání. Není nad to, když s sebou máte člověka, který zná nejen místní řeč, ale zajímá se i o historii a kulturu.
V muzeu jsme se asi courali více, než jak jsou tu od turistů zvyklí, takže naši prohlídku ukončili vyhozením jističů. Následovala orientační noční bojovka, kdy bylo cílem najít východ z muzea dřív, než se svícením displeje vybije baterka v mobilu. Muzeum je naštěstí takové komornější, žádný Louvre, takže jsme byli za pár minut zase venku na slunku a mraze.
Čekala nás už jen cesta podél hřebenu zpět na parkoviště k busu, kam jsme došli notně promrzlí. Zima tu asi bývá pořádná. Nastoupili jsme, pan Qu nastartoval stroj, zapnul topení a já si rozestlal na zpáteční cestu do Ta-lienu...
